Král Jiří z Kunštátu a Poděbrad se narodil 23. dubna roku 1420. Je to více než 600 let. Pohled do kalendáře nám nabízí aspoň letmou vzpomínku na jeho účast v českých dějinách. Bylo to v časovém úseku širšího období od husitství k Bílé Hoře.

Ve 14. století (za vlády krále Václava IV.) přibývá v českém království zbožných kritiků společenských nepravostí. Křesťanství stojí na zásadě lásky k bližnímu, a přece u moci jsou stále více bezohlední boháči. A církev nedbá chudáků, jejich bídy a nouze. „Káže vodu a pije víno.“

A tak kritikové chtějí i církev napravovat. Reformovat. Jsou to předchůdci Mistra Jana Husa, husitského hnutí, reformace. Patří sem Jan Milíč z Kroměříže, Konrád Waldhauser, Matěj z Janova, Tomáš ze Štítného. Zpočátku jde především o souvislosti nábožensko–mravní.

Ale hnutí časem sílí a přibývá mu revolučních souvislostí společenských, politických a mocenských. A především se dostává do sporu s mnohaobročnou a všemocnou církví.

Mistr Jan Hus začal svá proslulá kázání v kapli Betlémské roku 1402. Kázal o pravdě života, o svobodě úsudku a o čistotě svědomí. A také o tom psal. Měl spousty bezvýhradně zaujatých posluchačů a čtenářů a byl jimi bezvýhradně milován a ctěn.

Byli ovšem i lidé, co si žádnou reformu církve a života nepřáli. Hus měl s nimi nepřestajné spory. I s arcibiskupem, a posléze byl u vedení církve tvrdě obžalován z kacířství. Jako největší provinilec a hříšník byl vyzván k cestě na koncil, svolaný k řešení schizmatu papežského do Kostnice. Měl se tu hájil. Dostavil se. Ale pořadatelé koncilu ho rovnou nelidsky uvrhli do strastiplného vězení a jeho skutečnou obhajobu nepřijali. Nedovolili mu argumentovat.

Měl jen všechno své učení pokorně odvolat. A protože on svou pravdu nemohl a nechtěl popřít, odsoudili ho nemilosrdně k trestu smrti upálením. Stalo se tak 6. července roku 1415.

Neuvěřitelná zpráva o Husově smrti ohromila a pobouřila všechny spoluobčany, zvláště ty uvědomělé a poctivé. Ti nemohli přijmout obvinění Mistra Jana Husa z kacířství za to, čemu učil a čemu věřili. Rozhořčený list nesouhlasu do Kostnice byl odeslán se 452 pečetěmi pánů a rytířů království českého a markrabství moravského. Byl to společný a nejvážnější protest proti kruté a nelidské, nepřijatelné nespravedlnosti.

Hněv a pocit křivdy ještě stoupl, když v létě r. 1416 přišla zpráva o podobném konci života Husova kolegy a přítele, Jeronýma Pražského. Mistři university prohlásili oba upálené kazatele za svaté mučedníky. Přijímání při večeři Páně bylo nyní stanoveno pod obojí způsobou (chleba i vína). Znakem husitů se tak stal kalich. Slovo Boží mělo být kněžími svobodně zvěstováno a kázáno. Po smrti krále Václava IV. r.1419 se chápal královské moci jeho bratr Zikmund. Ale proti němu vypukla vzpoura lidu. On přece zradil Mistra Jana Husa v Kostnici a vydal ho veškeré potupě a smrti. Ale Zikmund neustoupil a vypravil do Čech ozbrojenou křížovou výpravu. A tak nastaly boje a slavné bitvy, vedené Janem Žižkou. Po jeho smrti Prokopem Holým. Šlo o nezapomenutelné boje „Božích bojovníků a zákona jeho..“. Radikálních kališníků.

V Čechách po Husově smrti několik desítek let trvalo válčení a pak mezi několika osobnostmi usilování o český královský trůn. Vladaři se rychle měnili a střídali, řadu let trvalo i bezvládí. Roku 1448 se stal zemským správcem za vlády nedospělého krále Ladislava Pohrobka Jiří Poděbradský. Byl úspěšným správcem. Roku 1458, když sotva dospěvší král Ladislav Pohrobek zemřel, stal se jeho dosavadní zástupce českým králem.

Čeští páni po Ladislavově smrti dlouho uvažovali, koho zvolí, „aby se země dostala pod moudrou královskou hlavu a pevnou královskou ruku. Aby král a pán náš o blaho země pečoval a všech nás chránil proti nepřátelům“. Vybrali posléze Jiřího a slíbili mu věrnost a poslušnost. Dálo se to ve Staroměstské radnici a kolem ní bylo velké shromáždění lidu. A když se ten lid výsledek voleb dověděl, zmocnila se ho nepopsatelná radost. Výskal, zpíval, modlil se, provolával slávu.

A zvony zněly a husté davy lidu právě zvoleného krále nadšeně zdravily. Praha dosud nezažila dne tak radostného, jako byl den, kdy byl zvolen králem Jiří Poděbradský. Vyrostl mezi mírnými kališníky, byl jejich věrným stoupencem. Osvědčil se jako zástupce nedospělého krále a správce království. A nyní se sám stal králem. A byl to „husitský král“.

Jiří z Kunštátu a Poděbrad, v letech 1458 – 1471 národní a husitský král, staral se o hospodářský i kulturní rozkvět státu. Jeho oporou byli rytíři a města, protivili se mu sobečtí páni, kteří se sdružili r. 1465 do Zelenohorské jednoty. Jiří Poděbradský vládl spravedlivě „dvojímu lidu“, těm podobojí i těm pod jednou. Dodržoval „Kompaktáta“, platnou smlouvu kališníků s Basilejským koncilem z r. 1433–1435. „Kompaktát“ se přidržovala velká většina národa.V jejich duchu nechtěl panovník trpět existenci Jednoty českých bratří jako nové náboženské společnosti. I volený husitský arcibiskup Jan Rokycana byl téhož názoru. Jednota českých bratří nebyla povolena, existovala tajně a skrytě.

Ale ani dodržování „Kompaktát“ neodvrátilo papežovo nepřátelství ke králi utrakvistovi. Zrušil „Kompaktáta“ r. 1462. Avšak nebezpečí hrozilo králi i ze sousedství. Uherský panovník, Jiříkův zeť Matyáš Korvín, se chtěl zmocnit českého trůnu. Český král s ním musel válčit.

Se svou prozřetelnou touhou po svobodě od papežského absolutismu i od agresivity sousedů vysílá náš král vybrané družiny s diplomatickým poselstvím do zahraničí. „Z Čech až na konec světa“ nazval Alois Jirásek jedno takové poselství. Český král chtěl uzavřít přátelské smlouvy se všemi panovnickými dvory v západní Evropě. Jeho vyslanci se dostali až na břeh Atlantického oceánu, kde, podle tehdejšího mínění, končil svět. Byla to „Finisterre“, břeh světa a za ním – nekonečný oceán. Ještě nevypluli mořeplavci, kteří hledali a našli Nový svět na druhém břehu oceánu. Snad asi až za dvě desítiletí vyplují. Nikdo dosud ještě nevěděl, že takové břehy na druhé straně oceánu jsou a svět že tam pokračuje. Tehdy bylo Španělsko nebo Portugalsko, kam poselství krále Jiřího Poděbradského dorazilo, skutečný „konec světa.“

byl ojedinělá osobnost na našem královském trůně. Jediný zvolený nikoli z panovnické dynastie, ale ze starobylé domácí šlechty. Uvědomělý Čech, umírněný utrakvista. Od roku 1448 správcem českého království a zástupcem nedospělého krále Ladislava Pohrobka. Po jeho smrti 1458 zvolen králem. Byl jím do konce svého života.

Jako král vládl 13 let. Pečoval s úspěchem o hospodářský i kulturní rozkvět své vlasti. Osvědčil spolehlivé schopnosti a bezvýhradnou odpovědnost. Po staletí nepřáteli tradovaná domněnka, že zbavil Ladislava Pohrobka života, je konečně vyvrácena dík zkoumání současné medicínské patologie.